Mohl byste popsat svoji hráčskou kariéru?
Na Bazaly jsem přišel 1. ledna 1971 z Kopřivnice. V té době trénoval dorost pan Křižák, který je na Ostravsku pojmem. Všechny potřebné záležitosti k přestupu do Baníku jsem měl schválené a to i přes odpor mého mateřského klubu z Kopřivnice. Na toto angažmá jsem se hrozně těšil, a dokonce jsem na Bazalech absolvoval několik tréninků.

Co se stalo, že jste musel z Baníku odejít?
Tenkrát byla divná doba. Mého otce si zavolal generální ředitel Tatry Kopřivnice, a zeptal se ho, zda se mu dosavadní práce v podniku líbí. Po tomto nátlaku dostal otec od ředitele služební T 603, a jel do Prahy zrušit můj přestup. Samozřejmě, že jsem to celé obrečel.

Vraťme se k Vašemu otci, který reprezentoval Československo…
Ano, máte pravdu. Můj otec odchytal 2 zápasy za reprezentaci. Byl to první Moravan, který prolomil hegemonii slávistických a sparťanských gólmanů v národním dresu. Debutoval v utkání proti Polsku, jenž náš celek vyhrál 2:0. Zajímavostí je i to, že po odchytání druhého reprezentačního zápasu ukončil smlouvu v Baníku Ostrava, a přestoupil do divizní Kopřivnice.

Určitě Vám vyprávěl spoustu zajímavých historek.
Samozřejmě, že mi líčil svoji kariéru. Vzpomínal na staré časy, kdy SK Slezská hrála na Střelnici. Na davy diváků, jenž chodily nejen na domácí zápasy, ale i na utkání, která se hrála venku. Bylo to v době okupace Hitlerovskými vojsky, kdy sport byl jedinou povolenou akcí, na níž se mohli scházet davy lidí. Ráno před zápasem se na hřišti zasypávaly díry vzniklé při bombardování a odpoledne se hrála liga se Spartou Praha. Na toto utkání dorazilo tolik lidí, že se nevešli na stadion, proto obsadili i přilehlé stromy a mnoho z nich stálo na střeše dřevěné kuželny, která se pod jejich váhou propadla. Rád také vzpomínal na boje Tatry Kopřivnice o postup do první ligy. Svá utkání hrála Tatra na stařičkém stadióně, jehož parametry nesplňovaly podmínky pro první ligu. A rozhodčí domácí tým řezal. Nařídil proti nim přísnou penaltu, kterou otec lapil. Za malou chvíli odpískal sudí druhý pokutový kop, a otec jej znovu chytil. Pak za ním přišel rozhodčí a říká mu: „Schäffříku, tohle mi nedělejte. Snad si nemyslíte, že by Kopřivnice s takovým stadiónkem mohla hrát první ligu.“ Na to konto se začal budovat nový stadion, na němž se dodneška hrají zápasy.

Poprvé Vám přestup do Baníku nevyšel, napodruhé se Vám to povedlo.
Do Baníku jsem se dostal až v době, kdy jsem začal studovat VŠB. Zde jsem vydržel až do roku 1977, s výjimkou základní vojenské služby, kterou jsem si odbyl v Dukle Tábor. Tam mě trénoval František Cerman, který vedl náš olympijský tým jako asistent trenéra a získal s ním v Moskvě zlatou medaili... Když jsem byl na vojně, chodili za mnou funkcionáři Sparty a Teplic, ale já se vrátil do Baníku.

Kde jste působil po odchodu z Baníku?
V létě roku 1977 vyšlo nařízení z nejvyšších míst, že se ruší B – družstva. Někteří kluci z béčka šli do Vítkovic, kde vykopali první ligu. Zbytek šel do Poruby. Já jsem měl zůstat v Baníku s Michalíkem, který v té době byl jedničkou a navíc chytal v reprezentaci. Proto jsem se upsal Frýdku – Místku. Ten zrovna spadl z první ligy a chtěl se vrátit zpět. Bohužel se návrat mezi elitu nepovedl. Do toho všeho byla v klubu hrozná atmosféra, jelikož začalo vyšetřování ohledně černých peněz. Pak jsem dlouhou dobu nechytal, protože jsem si zlomil ruku. V té době měli o mě zájem Vítkovice a Sigma Olomouc.

Nyní se dostáváme k vaší trenérské kariéře…
Moje trenérská kariéra začala ve Frýdku – Místku. Byl jsem asistentem trenéra. Poté přišla na nějaký čas pauza, a pak se znova ozval Frýdek – Místek, zda bych chtěl dělat šéfa centra sportu. U této práce jsem vydržel rok.

Posuňme se v čase o kousek dál. Do období po sametové revoluci, kdy se Vám naskytla příležitost trénovat olympijský tým Indonésie. Jak na toto období vzpomínáte?
Pracoval jsem na učilišti, když sem dorazil olympijský výběr Indonésie vedený trenérem Masopustem a asistentem Bokšou.Vzal jsem si v práci 14 dní dovolené a pomáhal jim s trénováním brankářů. Měli jich tu šest. Mé tréninkové dávky se jim velmi líbily, a dva týdny po jejich odjezdu jsem dostal dopis, že mám 6. října letět do Indonésie. Pak jsem se dozvěděl, že jméno Masopust otvírá dveře ambasád, proto bylo mé angažmá dojednáno během krátké chvíle. V práci jsem si zařídil neplacené volno, a dva a půl měsíce jsem strávil v Indonésii. Bylo zajímavé sledovat šedesátiletého Masopusta, jak s těmito mladíky hraje fotbal, a je ve svém věku nejlepším hráčem na hřišti.

Jak dopadla Indonésie v této kvalifikaci?
Po mém návratu do vlasti začala kvalifikace. A tím pomalu končilo i angažmá Masopustovi s Bokšou. Naučili je totiž hrát technický fotbal, jenomže kvalifikační utkání se odehrávala v době dešťů. A zkuste hrát technický fotbal v monzunových lijácích, kdy je na hřišti 10 cm vody... Dodnes mě ovšem pojí přátelství s Josefem Masopustem a Milanem Bokšou, se kterým se pořád stýkáme. Proto jsem za toto angažmá velice rád.