Trenére, po svém příchodu jste odkoučoval dvě mistrovská utkání s bilancí jednoho vítězství a jedné porážky. Předpokládám správně, že jste chtěl získat minimálně čtyři body a ne jen tři?
Je to přesně tak! Někomu jsem to dokonce říkal a je to velká škoda. V Budějovicích jsme to měli dotáhnout k bodovému zisku, scházelo pár minut. Ale stalo se to nejhorší, inkasovali jsme v závěru a už neměli čas reagovat. Bod jsme si tam určitě zasloužili.

Štve vás to ještě s odstupem čtrnácti dnů?
To víte, že jo. Možná škoda, že se hned nehrál další zápas. Ale rozebrali jsme si to, kvalitně přes reprezentační přestávku potrénovali, absolvovali jsme krátké soustředění, vyhráli přípravný duel v Tychách a teď už se těšíme na dnešní zápas.

Dá se říct, že duel s Hradcem Králové potřebujete bezpodmínečně zvládnout a vyhrát?
V každém zápase chceme zvítězit a vždy ctíme sílu soupeře. Chceme se prezentovat svou hrou, svým fotbalem a přenášet věci z tréninku do zápasu.

Za týden se představíte v Plzni. Vzpomenete si na vaši poslední návštěvu Doosan Areny?
Ano, vyhráli jsme tam 1:0 díky trefě Michala Papadopulose hlavou. S Plzní mám pozitivní bilanci a věřím, že to tak zůstane (úsměv).

V současné době už je Michal Papadopulos členem vašeho realizačního týmu. Jak velkým je přínosem?
Papa byl výborný hráč, fotbal ho pořád baví a nyní předává zkušenosti našim mladým hráčům. Je to výborný kluk, zapadl k nám výborně a myslím, že nám to společně klape.

S dovolením bych se teď vrátil do minulosti. Jaké byly vaše další trenérské kroky po odvolání v březnu 2021?
Měl jsem hned na stole dvě nabídky, ale kývl jsem Seredi. Znal jsem majitele, sezónu předtím se zachraňovali, ale byla tam vize s výstavbou stadionu. Vědělo se, že je to poslední sezóna v lize, pokud se nezačne stavět. Mužstvo bylo přebudováno, přišlo snad čtrnáct nových hráčů. Sezóna nám vyšla, skončili jsme čtvrtí a vybojovali právo startu v předkole evropských pohárů. Jenže už před koncem sezóny bylo jasné, že automaticky půjdeme o dvě soutěže níž, a tím pádem i moje angažmá na pravém břehu řeky Váh skončí.

Pak jste šel do Skalice?
Ano. Tam jsem vydržel do konce podzimu, skončil jsem v prosinci. Pak už jsem odešel do Černé Hory. Dá se tedy říct, že pracuji bez přestávky (úsměv).

Ve Skalici jste měl zajímavě poskládaný tým…
…zrovna postoupili do slovenské Fortuna ligy společně s Košicemi. Dovedl jsem tam třeba stopera Hurtada, který je momentálně v Jablonci, dále pak Romana Hašu, kterého naši fanoušci znají z působení tady u nás v Karviné, nebo Ivana Fábryho. Ten aktuálně hraje v Rumunsku. Tým jsem si poskládal podle sebe, ale po neshodách s jedním z členů vedení klubu jsem ve Skalici po utkání v Trnavě, kde jsme prohráli gólem z nastaveného času, skončil.

Potom už přišlo na řadu angažmá v Černé Hoře. Jaké je fotbalové prostředí v této malé balkánské zemi?
Byla to pro mě výzva, protože trenérů Balkánců je hodně. Stejně tak hráčů, kteří hrají po celém světě. A navíc v Černé Hoře z českých trenérů snad vedl tým pouze trenér Plíšek s Nečasem – a shodou náhod ten stejný, co já. Dečić Tuzi je klub z města Tuzi vzdálený pouhých osm kilometrů od hlavního města Podgorice blízko albánských hranic. Celkově je v Černé Hoře slabá fotbalová infrastruktura, v tom zaspali dobu. Ale pomalinku se to zvedá a stadiony se rekonstruují. Opravdu ale pomalu.

A ostatní podmínky?
V technicko-materiálních podmínkách nebyl vůbec problém. Nemůžu říct nic špatného, pracovalo se mi tam dobře.

Sledujete Dečić Tuzi i teď takhle na dálku?
Samozřejmě. Aktuálně jsou kluci v čele tabulky. Moc jim to přeju.

A mimo fotbal je na tom Černá Hora jak?
Super! Podgorica je hezké a moderní město, je to třicet minut k moři, blízko i na hory. Je to krásný stát s hezkou přírodou a výborným jídlem – prostě jih Evropy v létě i se čtyřicetistupňovým vedrem. Museli jsme trénovat výhradně večer, když byly dvoufázové tréninky, tak se vždy chodilo do posilovny. Bylo to trochu specifické, ale logické kvůli vysokým teplotám hned od brzkého rána.

Jakou má úroveň nejvyšší černohorská soutěž?
Přirovnal bych ji k druhé české lize. Je to techničtější soutěž, ale hráči tam jsou lenivější – nejsou zvyklí tolik trénovat (smích). K zápasům jsme jezdili autobusem v den utkání, ale do vzdálenějších měst, třeba 200 kilometrů daleko, jsme cestovali den dopředu.